Den 108

NO, že mám šílenou pauzu, že už spíš nevkládám, než vkládám-to je jasný každýmu. Lucka, Krista...ty ví, s čím se potýkám, že jsem pako nervově jaksi pochroumaný...Co už, že?
Prostě s emi střídají dny, kdy je mi vcelku normálně, jen občas mě zachvátí pocit nervozity, nebo úzkosti, do jídla se donutím a je mi tak nějk snesitelně dobře. Ale pořád se vracejí i dny, kdy to jaksi nezvládám, začne mi být divně a prostě mě zachvátí obavy... Zrovna dnes jsem zase byla nemožná. Na obě d jsem nedokázala sníst ani polívku a musela jsem si jít lehnout.
A proč si myslím, že mi nejspíš nebude nic fyzicky, ale je to od nervů? Páč pak třeba zavolám kámošce, ta mě uklidní, že mý měsíc trvající tiky v oku nebudou nádor na mozku, že to ona má už taky a taky měsíc a její mamka, když měla ji a bráchu brzo po sobě a taky byla z toho vyčerpaná, tak taky "tikala", pak mi popíše svoje příznaky z poporodní deprese a já se v půlce z nich najdu....a rázej je mi o 100% líp a můžu se jít najíst....Prostě to musím začít řešit, aby se to neprohloubilo.

Dopoledne byla Lejule s Hanáčkem na postupové soutěži v Prostějově. Já ji jen odvedla na autobus a poprve jela sama beze mně. Nepostoupili, ale nebyli poslední :o))) Pověřila jsem teda kámošku focením a půjčila jí k tomu účelu tu svou starou Dimage Z3. Použitelný jsou prakticky jen fotky z venku :o))
JInak jsme odpoledne s dětma na zahradě odchytli kočičku od sousedů a holky z ní byly nadšený a dohadolay se, která ji bude chovat...Dimíka to moc nezaujalo, hladil sice taky, ale pak šel jezdit s autem a prostě si hrát. Editka nadšením tak ječela, že kočka chtěla prchat a když nakonec vážně prchla, Lea za ní chtěla vylézt i na zídku :o)))