Den 117 Pondělí

První fotka novým sklem-neostří tak rychle, jak jsem zvyklá, děti utíkají, taky nemá tak krátkou ostřící vzdálenost, takže jsem bojovala, proč to nefunguje.... :o)))


No, v podstatě náročný den. Dnes jsem měla ono setkání s psychologem, pak domů, vyzvednout děti, vyrazit na plavání a po něm domů. V prostějově přede vyklecáním se u psych. jsem sehnala pro kámošku ještě sazenice převislých jahod, tak jsme jí je večer zavezla a splkly jsme chvilku....tatínek si aspoň něco vzal z mýho líčení postřehů Mgr. Řežába, takže jsem se vrátila a děti byly po večeři, dokonce Editka skoro přebalená. Tohle fakt tatínek nedělá. Vlastně když jsem měla říct, jak s e věnuje dětem, vůbec mě nenapadlo, co odpovědět. Krom občasného tak 10-ti minutového blbnutí.....Přivítání po příchodu z práce se počítat nedá, pusa na dobrou noc taky ne.

Jo a ještě ráno stihla dorazit pošta a s ní můj nový objektiv. Nic moc, nebyl drahej, nemá vnitřní ostření, ani "antidrkot" a při tomdle ohnisku je to fakt mínus, ale já ještě nejsem zhýčkaná lepšíma, takže zatíám snad bude stačit. Je to Nikkor 70-300mm F4-5,6

Pokud někoho blízkého bude zajímat, co mi pan Řežáb sdělil, tak si dovolím zkopívovat, co jsem psala Kristě :o))

Psycholog dobrý. Byl hrozně milej, pěkně mluvil, vykecala jsem se...ale ve finále mi přišlo, že mi jen potvrdil, co jsem si sama myslela. Pár nových postřehů, rad samo přišlo. Jen teda když jsem začala mluvit a povykládala, proč jsem k němu vlastně před týdnem chtěla, že jsem měla úzkostný stavy a tydle problémy, že jsem nemohla jíst a pořád chtěla spát a že jsem byla u DR abych se uklidnila, že mi není nic fyzicky a že je to od nervů a že jsem už myslela, že budu fakt raději potřebovat nějaký léky a tak dál, tak po tomdle mým vykecání se zamyslel a pravil, že má ze mě dojem, že todle není můj problém, že ten je někde jinde....a že nepůsobím šťastně, jestli se cítím šťastná....a už jsme postupně začali řešit, jak se cítím, vyšťavená, jak po mě Martin furt jede, že jsem na hovno, že nemám uklizeno a že kdyby chudáček on neuklidil, tak já nic nezvládnu, ale že děti nepohlídá ani náhodou a já to s nima nezvládám, že nepohlídá ani tchýně a tak....
Takže jsme ve finále řešili, jak si musím udělat nějaký čas na sebe, jak změnit i přístup k dětem, že jsou ode mně zvyklí pořád na nějaký podněty a tak je ze mně těží a těží a že já už jsem vlastně dávno vytěžená a že to je taky ten důvod, proč babičce a ani Martinovi tolik neřvou a jsou "hodní", že od nich nic neočekávají, tak si to nevynucujou. Opět mi doporučil uvažovat o ukončení kojení. Celkově že se moc snažím být perfektní a že už to přeháním, že s emám vykašlat, co si kdo myslí, jestli to podle ostatních zvládám nebo ne a jestli bych to zvládat měla nebo ne. Mám si umět říct o pomoc a umět si stanovit hranici, co už dělat nebudu, že i když bych to zvládla, tak prostě ať někdo pomůže, jinak můžu skončit zase takdle. Vyčerpaná, vyhořelá. Že každej člověk je jinej a že jestli se thýně přizpůsobila, že poslouchala, neprosazovala se, neměla koníčky a nepotřebovala kamarády, tak prostě nepochopí, že jsem jiná a nemá cenu se jim snažit zalíbit za tuhle cenu-stejně jsou pořád nějaký průpovídky, jakej jsem bordelářa tak....Že si máme zavíst jinej režim, že musím zapojitt ostatní-Martina, babičky.... Hodně jsme řešili problémy v komunikaci, jak dosáhnout shody, pochopení, jak se zkusit vyhnout hádkám-ale tady jsme se konce moc nedobrali, páč jsem líčila, jak už jdu na chlapa opatrně, mile, dopředu upozorňuju, že to nemyslím zle, ať se nenaštve, že jen bych chtěla.....a stejně vylítne.....prostě jakoby s e pořád bránil útokem, ale že už nevím, jak na něj. Bylo toho spousta, co jsme řešili, však jsem tam taky byla skoro 3 hodiny-chudák. :o)))