v pondělí....
v úterý už todle....




Takže opět šílená pomlka, nestíhám. Zato máme úspěchy s chozením na nočník-za týden se Edinka zvládla z prvotního bezostyšného počůrání se prodrat přes fázi zvládnutí uvolnění svěračů při posazení na nočník (ovšem vehementně při dotazování, jestli s ejí nechce čůrat hulákala, že "Něěě, něěě") až po konečný výsledek, že poslední dva dny spolehlivě sama hlásí a vydrží, než se k tomu dostanu. Hlásí teda sice, že "kaká, kaká", ale my víme, co jde, že? :o))
Dimeček je zatím tak daleko, že nehlásí, ale když má co, čůrá "na požádání", Tedy když ho dám vyčurat a pohlídám si to, je taky suchej. Hurááá, bála jsem se , že se dvěma to bude horší, ale jde to. Jsme teda dost utahaná, páč musím být pořád s nima a hlídat atak, nestíhám nic, ale jsou šikovní a mám velikou radost.

Jinak během týdne jsme byli v sobotu omrknout nějaký dětský pokojíčky-pro Leontýnku-teda spíš jen po postelích jsme koukali, v Po jsem odjela s dětma na chalupu za mým tátou a jeho patrnerkou...prostě tetou Květou. Taťka odjel hne dv Po odpo do práce a my tam do středy rána zůstali s Květou a bylo to fajn. Ač nebylo takové zázemí, jako doma, Květa nám poskytla super servis-navařila, poklízela...takže to bylo moc prima. Hned ve středu po návratu jsme jen navařili oběd a orchli k tchánovcům k bazénu, páč začínala ta šílená vedra....a v tomhle duchu to proběhlo i ve ćtvrtek, jen Lea šla odpo s Martinovou tetou a jejíma vnučkama na místní koupaliště. V pátek jsem zašla magnetky nechat naočkovat dalším Priorixem-vakcíny jsou prý "na příděl", dětská měla aktuálně 5 dávek a neví nikdo, kdy budou nějaký další....No a vrcholilo chystání a dokupování věcí na dnešní odjezd na tábor. Marťas s Lejuškou jedou-stejně jako loni-na tábor rodičů s dětmi.
Závidím jim. A zároveň jsem zo toho nějaká nervozní. Loni jsem se děsně těšila, jak si užiju ten klid, jen dvě děti, žádnej prudící chlap....a tehdy se toho semlelo....hned po jejich odjezdu mi přišla zpráva, že zemřel Ráďa...Rána jako hrom, já vůbec nevěděla, jestli s emi to celý nezdá. Vždyť tohle přece není možný, co to je za blbost...Byla jsem úplně mimo, nechápala jsem, nevěřila, ale zároveň jsem byla strašně unavená a ubrečená...pak mi spadl Radimek ze schodů-skutálel se až do sklepa...další nervy k tomu. NO a do toho všeho jsme už pár dní "čekali na smrt" našeho pejska-měl potvrzenou rakovinu mízních uzlin, dle histolky dost agresivní formu, obrovský množství mitóz...začali jsme s chemoterapií. Bohužel, prodloužili jsme mu život jen asi o týden. V úterý nebo středu toho týdne, co byli táta s Leou pryč, jsem ho raději nechala uspat. Dost se zhoršil, ze dne na den, nekoukalo se na něj dobře a já neměla moc nad čím přemýšlet.
A tak staršně jsem s e potřebovala k někomu přitisknout, někomu se vypovídat, u někoho si odpočinout....a Marťa byl pryč a já se cítila hrozně sama, všechno na mě dolíhalo.
Proto mám te´d jaksi smíšený pocity. Bojím se radovat se z volna, bojím se se těšit, že to bude fajn. Ale mylsím, že za nějakej den to přejde. Jen co zjistím, že tentokrát se děsnýho dít nebude. Aspoň doufám, nesmí. Nesmí, takže nebude ;o)